close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 


>Sběr různych článku s různych stránek<

Ztracená družice Voyager 1 která vysíla data ne Zemi

6. března 2011 v 12:57

Voyager 1

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Voyager 1
Sonda na kresbě NASA
COSPAR1977-084A
Katalogové číslo10321
Start5. září1977
KosmodromEastern Test Range
Nosná raketaTitan 3E Centaur D-1T
Stav objektuna únikové dráze ze sluneční soustavy
Zánikne
ProvozovatelUSA, NASA - JPL
VýrobceUSA, NASA - JPL
Druhkosmická sonda
Hmotnost822 kg

Parametry dráhy
Centrální tělesoSlunce
Aktuální poziceSolar System Simulator
Voyager 1 (česky Cestovatel) je vesmírná sonda pro výzkum vnější části Sluneční soustavy.
Váží 822 kg, byla vypuštěna 5. září1977 a je stále funkční.
Hlavním cílem Voyageru 1 byly planety Jupiter, Saturn, jejich měsíce a prstence.
V současnosti sonda studuje helioplášť, měří sluneční vítr a výplň mezihvězdného prostoru.
Současně s ní byla vyvíjena i obdobná sonda Voyager 2 (vypuštěna 20. 8. 1977).
Pro oba Voyagery jsou zdroji energie tři radioizotopové termoelektrické generátory,
které sice již překonaly původně plánovanou životnost, ale dnes se předpokládá,
že budou schopny generovat dostatek energie pro komunikaci se Zemí i po roce 2020.
V srpnu roku 2007 se sonda nacházela již 14 světelných hodin daleko od Země,
od které se vzdaluje rychlostí přibližně 1 500 000 kilometrů za den[1].

Konstrukce

Konstrukce sondy vycházela ze zkušeností s konstrukcí předchozích sond v programu Mariner,
ale i přesto si vyžádala přes pět let práce[2]. Jedná se o sondu,
jejíž tělo je tvořeno desetibokým hranolem o výšce 0,47 m a průměru 1,78 m a která je
stabilizována ve třech osách. Na vrcholku tohoto hranolu se nachází
parabolická směrová anténa s průměrem 3,66 m, která je určena pro udržování radiového
spojení s pozemními teleskopy a k přenosu informací a příkazů. K tělu sondy jsou připevněny
tři výklopné tyče, na kterých se nachází vybavení a energetická jednotka sondy. Na první
výklopné tyči o délce přibližně 2,5 m je na otočné plošině umístěno vědecké vybavení
společně s kamerami a spektrometrem. Na další tyči o délce 13 m orientované na opačné
straně jsou připevněna čidla magnetometru.
Na poslední tyči jsou umístěny energetické zdroje sondy v
podobě 3 radioizotopových termoelektrických generátorů (RTG), který palubní
přístoje sondy zásobil 3×160 W elektrické energie. Přísun elektrické energie postupně s
roky klesal a v roce 1997 dosahoval již jenom 335 W. Energetický zdroj je tvořen
jednotkou o hmotnosti 39 kg, průměru 0,4 m a délce 0,5 m, jenž využívá jako
zdroj energie 238PuO2[3].
Celkový provoz sondy je řízen zdvojeným palubním počítačem CCS
(Computer Command Subsystem). Zpracování vědeckých a telemetrických
dat a řízení vědeckých experimentů zajišťuje systém zpracování dat FDS
(Flight Data Subsystem) vybavený ztrojeným počítačem. Data mohou být
zaznamenána na magnetopáskové paměti DSS (Data Storage Subsystem) s
kapacitou 536 Mbit. Komunikační systém pracuje v pásmu X (8,4 GHz, rychlost
přenosu 8 bit/s až 115,2 kbit/s, výkon 23 W) a S (2,3 GHz, rychlost přenosu
min. 40 bit/s). Stabilizační digitální systém AACS (Attitude and Articulation Control Subsystem)
využívající detektorů Slunce, sledovačů hvězd a 3 úhloměrných gyroskopů zajišťuje
orientaci a stabilizaci sondy v prostoru a natáčení plošiny s optickými přístroji na
zkoumané cíle. Celkem 16 trysek na jednosložkové kapalné pohonné látky
(hydrazin, celková zásoba 105 kg) o tahu 16×0,9 N slouží jako výkonné prvky pro
korekce dráhy (4 motory) a pro orientaci a stabilizaci sondy (8 motorů)[3].
Předpokládaná životnost sondy je 40 roků. Řízení sondy probíhá z pozemního řídicího
střediska umístěného v Jet Propulsion Laboratory v Pasadeně, Kalifornie[2].

Vědecké vybavení na palubě

  • kamerový systém ISS (Imaging Science System)
  • komplex pro rádiová měření RSS (Radio Science System)
  • ultrafialový spektrometr UVS (Ultraviolet Spectrometer)
  • trojosý cívkový magnetometr MAG (Magnetometer)
  • detektor nízkoenergetických iontů LECP (Low-Energy Charged Particles)
  • systém detektorů kosmického záření CRS (Cosmic Ray System)
  • detektor rádiových vln PRA (Planetary Radio Astronomy)
  • fotopolarimetr PPS (Photopolarimeter System)
  • přístroj pro studium vln v plazmatu PWS (Plasma Wave System)
  • infračervený interferometr a spektrometr IRIS (Infrared Interferometer Spectrometer)
  • spektrometr plazmových částic PLS (Plasma Spectrometer)

Poselství jiným světům

Zlatá deska s poselstvím případným jiným světům
Související informace lze nalézt také v článku Zlatá deska Voyageru.
Voyager 1, podobně jako jeho sesterská sonda Voyager 2, na své palubě
nese měděnoupozlacenou gramofonovou desku, která obsahuje poselství
případným inteligentním nálezcům sondy. Jedná se o disk o průměru 305 mm se
záznamem 115 obrázků v analogovém formátu, 55 pozdravů v různých jazycích světa
a 35 různých přírodních i umělých zvuků a 27 záznamů hudby zaznamenaný při
rychlosti 16⅔ otáček za minutu. Disk je uložen uvnitř hliníkového pouzdra, na jehož
povrchu je vygravírováno schéma, znázorňující původ sondy a návod k použití disku.
Součástí pouzdra je i vzorek radioaktivního 238U (počáteční aktivita 9,6 Bq), umožňující
případnému nálezci určení stáří sondy. Zbytek nahrávky je tvořen zvukovým záznamem[3].

Mise

Ilustrační znázornění trasy obou sond

Primární cíle

Každá sonda měla stanovené hlavní cíle u každé planety, kterou měla navštívit. Mezi tyto
úkoly patřilo:
  1. prozkoumat proudění, dynamiku, strukturu a složení planetární atmosféry navštíveného
  2. tělesa
  3. popsat morfologii, geologii a fyzikální charakteristiky měsíců planet
  4. získat další data pro určení hmotnosti, velikosti a tvaru planety a jejich satelitů,
  5. případně prstenců
  6. určit strukturu magnetického pole, složení a distribuci částic a plazmy.

Plánování mise

Voyager 1 byl plánován jako Mariner 11, součást programu Mariner. Od začátku se
počítalo s využitím gravitačních manévrů. S jejich pomocí je možné navštívit více
planet s minimální spotřebou paliva.

Průběh mise

Voyager 1 byl vypuštěn 5. září1977 z mysu Canaveral na Floridě raketou Titan IIIE Centaur.
Ačkoliv byl vypuštěn až 16 dní po svém dvojčeti Voyageru 2, kvůli závadě objevené až na
poslední chvíli, jeho dráha byla rychlejší a dosáhl Jupiteru a Saturnu před svým dvojčetem.
K první úpravě dráhy došlo 11. září1977. Při této korekci se projevily drobné technické
problémy, jednak s nasměrováním pohyblivé plošiny s televizní anténou a také s tahem
řídících trysek. Podařilo se je však vyřešit.
Dne 10. prosince1978, tedy více než rok po startu, začala sonda ve vzdálenosti
80 milionů km pořizovat první snímky Jupiteru. A 5. března následujícího roku prolétla
ve výši 278 000 km nad mraky planety. Pořídila stovky fotografií (měsíc před Voyagerem 2)
z rozlišením až 6 km a to včetně rudé skvrny a prstenců kolem největší planety naší
Sluneční soustavy. Další fotografie pořizovala u měsíců Io, Ganymed, Callisto a Europa.
Z Io získala ve vzdálenosti 20 000 km fotografie sopek, na Callisto krátery. Oblast kolem
planety přestala fotografovat v dubnu 1979.
Díky silné gravitaci Jupiteru a s pomocí malé korekce pokračovala v dráze k planetě Saturn.
Tu dostihla 13. listopadu1980, když již tři měsíce předtím začala s jeho fotografováním.
Předané fotografie přinesly mnoho nových poznatků. Prstence Saturnu mají velmi
složitou strukturu několika tisícovek částíc, jejichž struktura a tvar jsou rozmanité.
Pořídila snímky měsíců Mimas, Tethys, Dione, Enceladus, Rhea a Titan.
Kolem Titanu prolétla 12. listopadu1980 ve vzdálenosti 6500 km, tedy při cestě k Saturnu.
Pořídila od něj řadu údajů o složení atmosféry a teplotě.
Poloha Voyageru 1 v heliosféře.
Po opuštění oblasti Saturnu pokračoval Voyager 1 v letu pryč z naší sluneční soustavy.
Sonda je od Země nejvzdálenějším lidským výtvorem. Voyager 1 se v současnosti dostává
na hranice Sluneční soustavy, kde se vliv Slunce střetává s mezihvězdným prostorem.
Dne 15. srpna 2006 překonal vzdálenost 100 AU (15 miliard kilometrů) od Slunce a
pohybuje se v helioplášti, což je oblast za rázovou (terminační) vlnou. V této vzdálenosti
trvá signálům ze sondy více než 13 hodin, než dorazí k Zemi do řídícího střediska
Jet Propulsion Laboratory blízko Pasadeny v Kalifornii. Voyager 1 je na hyperbolické
dráze a pohybuje se únikovou rychlostí, to znamená, že se nevrátí zpátky do
Slunenční soustavy.
V prosinci 2010 NASA oznámila, že stále fungující sonda opustila definitivně sluneční
soustavu a že v daném prostoru k ní již nedosahuje sluneční vítr.
Zlatá deska Voyageru
Zlatá deska Voyageru je pozlacená měděná gramofonová deska, uložená v sondách
Voyager 1 a Voyager 2 vyslaných do vesmíru v roce 1977 zachycující zvuky a obrazy
Země a tak i různorodost života na naší planetě. Je určena případným
mimozemským civilizacím, které by ji mohly v daleké budoucnosti nalézt při její
cestě za hranice Sluneční soustavy.
Obsah
Poselství obsahuje 115 obrázků zakódovaných v analogové formě. Zbytek nahrávky
je zvukový záznam, zaznamenaný při rychlosti 16⅔ otáček za minutu. Zachycuje pozdravy
obyvatel planety Země případným nálezcům v mnoha různých jazycích.
Na zlaté desce je zahrnuto následujících 55 jazyků:
Po sekci obsahující zvuky Země obsahuje deska 90 minutový výběr hudby různých
kultur včetně klasických skladeb Západu i Východu.
Mezi uloženými obrázky je také krajinářská fotografie amerického fotografa Ansela Adamse
The Tetons - Snake River (Hadí řeka).




Dráha po které Voyager 1 a 2 letěly

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 A Payday Loan A Payday Loan | E-mail | Web | 21. října 2018 v 0:52 | Reagovat

easy loans <a href="https://easypayday.us.com/">easy payday loan</a> debt relief reviews <a href=https://easypayday.us.com/>payday loans instant cash</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama