>Sběr různych článku s různych stránek<

Výprava na Špicberky (3.část - Město duchů)

23. srpna 2009 v 23:40 | MICHAL |  Zajímavá místa


Výprava na Špicberky (3.část - Město duchů)

Kostra soba, zrejme pozustatky po medvedím zákroku.
pokračování předchozí části: ....Po staré, travou částečně zarostlé důlní cestě jdeme k Rusanově boudě. Všichni jsme rádi, že jsme předchozí přechod kolem hory Lindströmfjellet a následný nebezpečný prudký sestup zvládli bez větších škod, či úrazů. Po cestě sbíráme rozlámané kusy pražců a zbytky dřevěné konstrukce staré železnice, abychom mohli rozdělat oheň na vysušení oblečení.
S neskrývaným nadšením vstupujeme do Rusanovy boudy. Za bytelnými dřevěnými dveřmi se skrývá temná malá vstupní komora s pár kusy dřeva, sekerou a dalším základním nářadím. Po levé straně uvnitř jsou pak další dřevěné dveře, které vedou do obytné místnosti chaty. Po stranách obytné místnosti jsou patrové postele, uprostřed se nachází stůl a v rohu, mezi dvěma malými okny, jsou kamna, nad nimiž visí šňůry na prádlo. Při pohledu na ně se všem zajiskří v očích.
Naproti vstupu jsou pak další dveře, za kterými nás čeká druhá, asi dvakrát prostornější místnost, která kromě noclehu slouží jako jednoduché muzeum ruského geologa a polárníka V.A Rusanova, který zde v roce 1912 na pověření cara hledal uhlí a prováděl pobřežní arktické výpravy.
Nasbíraným dřevem zatápíme v kamnech a hned nad ně rozvěšujeme mokré věci. Po vyždímání ponožek, z kterých teče voda proudem, přikládám ke kamnům mokré boty. Pohled mi padne na Matěje, který jde celou dobu v teniskách a já se přestanu zabývat drobnými mléčně bílými puchýřky na kůži chodidel nohou, které mám celé rozleptané od vody.
Vaříme večeři a užíváme si nepopsatelný, byť skromný luxus v teple a bezvětří. Při zasněném pohledu z okna si všimnu, že přímo před chatou sedí polární liška. Upozorňuji na to ostatní, když se však opatrně přiblížíme ke dveřím, nečeká a rychle mizí v kopci.
Po chvíli se Laďa zvedá a ptá se, zda se někdo k němu přidá na procházku na lehko po rozbité železnici směrem k opuštěnému dolu Grumantbyen. Nasazujeme s ženou dvě vrstvy tlustých ponožek a v sandálkách vyrážíme z tepla ven. V chatce zůstávají, tuším, dvě osoby. Jdeme několik minut zpět po cestě, kterou jsme přišli k chatě, až ke zbytku kolejí, které tu od 60-tých let minulého století chátrají. Kolem nacházíme starší kostry, ale i relativně čerstvé zbytky roztrhaných sobů. Sázíme na ledního medvěda.
Nad kolejemi se tyčí pozůstatky dřevěného zastřešení, které mělo za úkol chránit vagóny s uhlím před sněhem a jinými vlivy počasí. Několikrát překonáváme polorozbořené mostky přes potoky, které stékají z úbočí hor. Snažíme se vyhýbat promokřelým a zasněženým místům, ale asi po čtvrt hodině chůze nás zastaví sněhový návan, který mě, Verču a Pepu donutí se otočit, protože nemůžeme obětovat dvě vrstvy ponožek, které máme v sandálkách. Zatímco ostatní jdou dál, my se kocháme nádherným výhledem na moře, řídce rostoucí vzácnou místní květenou, množstvím sobího paroží a pozorujeme opodál pasoucí se soby.
Po návratu do chaty si prohlížíme starý deník, do kterého návštěvníci již několik let zapisují své pocity a vzkazy. Je mezi nimi i několik českých zápisů, převážně od českého polárního cestovatele a průvodce po extrémních oblastech Miroslava Jakeše. Pár lidí zkouší zapnout mobilní telefony a s radostí zvolávají, že se tu dá chytnout signál.
Je něco po 21.00 hod., venku samozřejmě stále denní světlo, tak si ukládám spacák do nejtemnějšího rohu místnosti, co nejdále od okna, a věřím, že se dnes konečně normálně vyspím.
Ráno vyrážíme v našich obvyklých 9.00h. Je zataženo, meteorolog Pepa hlásí 3,6°C, ale nefouká vítr, takže je opravdu příjemně, subjektivně teplo. Od předešlého večera mě však škrábe v krku, tak cumlám další Strepsils a preventivně polykám tabletku Paralenu. Opatrně přecházíme starý dřevěný most a vytahujeme pláštěnky, protože začíná pršet. Asi po půl hodině dorazíme do města duchů v zálivu Colesbukta. Tato ruská osada byla původně velrybářskou stanicí, po druhé světové válce se pak stala důležitým podpůrným přístavem pro těžbu uhlí v nedalekém lomu Grumant. V 50-tých letech minulého století tvořila společně s osadou Grumantbyen nejpočetnější osídlení na Špicberkách, údajně sem byli deportováni vězni na nucené práce. O deset let později byla kvůli nízké těžbě opuštěna. Rusové se sem znovu vrátili na průzkumné vrty na přelomu století, ovšem brzy místo ze dne na den opustili a nechali chátrat.
Za čistého dne bez mraků, osvíceno sluncem, se může jednat o velice pěkný, malebný záliv. Zatažená obloha mu nyní dodává tu správnou mystickou atmosféru. Sytě zelená z okolních svahů přechází přes černou uhelnou zeminu k temněmodré vodě, jejíž okraj ohraničují vyplavené zbytky tlejících mořských řas. Pár zbylých rozpadajících se budov v pozadí působí docela strašidelně a vzbuzuje v člověku otázky. Míjíme obří zbytky zdemolované železobetonové těžební konstrukce a blížíme se k přístavnímu molu, vedle něhož je navždy zakotvený ocelový vrak nákladní lodi. Kousek opodál kouká z moře rezavá kostra jeřábu. Břeh celého zálivu lemují rozeseté součásti nefunkčních strojů a vozítek, hromady rozbitých cihel, prázdné barely a jiné odpadky, nad kterými krouží hejna racků.
Míříme mezi opuštěné domy, zvědavost nám nedá a nakukujeme dovnitř. Vstupujeme do vlhké studené chodby, kterou se line podivný zatuchlý zápach. Otřískané, avšak plně zařízené místnosti působí, jakoby se v nich zastavil čas. Všechny věci jsou zanechány uprostřed procesu, jako když si jejich majitelé jen vyběhnou před dům zaplavat. Rozestlané postele, oblečení přehozené přes židli, rozepsané poznámky na stole, starý rozjedený guláš s kusem plesnivého chleba opřeného o okraj talíře. Co je mohlo takhle ve spěchu vypudit, že si nepobrali ani osobní věci, jako fotografie? Po zádech mi přebíhá mráz. Vím, že tu už několik let nikdo nežije, přesto mám pocit, jako bychom právě narušovali něčí soukromí. Pořizuji pár snímků a vycházím ven z budovy.
Po krátké prohlídce jdeme dál osadou a vydáváme se po pláži z černého štěrku na jih do údolí Colesdalen. Tam nás čeká první brodění, ústím řeky Coleselva, která údolí protíná. Cestou míjíme další vraky lodí, tentokrát vytažených na břeh. První členové skupinky, v čele s náčelníkem se před námi náhle zastavují a po chvíli se otáčejí a mávají na ostatní, že se musíme vrátit. Dozvídáme se, že řeka je ve svém ústí rozvodněná a její proud je příliš velký a silný na to, aby se dal přebrodit. Laďa, který tu byl již v loňském roce, říká, že je letos jaksi horší počasí. Sníh je tam, kde touto dobou nebývá, je chladněji a je všude víc vody a mokro.
Musíme tedy hlouběji do údolí, najít vhodnější místo kde bude možné dostat se na druhý břeh. Vracíme se kus cesty ke svahu a obcházíme mokřinami jezírko Tenndammen a na jednom vyvýšeném bodě zastavujeme. Půda je dost promokřelá, bažinatá a opět citím, jak mi začíná čvachtat v botech. Navíc je hodně vlhko a všichni se při chůzi dost potí. Laďa shazuje batoh a nalehko běží směrem k druhému břehu údolí, kde by se dalo přejít. My si zatím dáváme svačinu. Asi po dvaceti minutách ho vidíme v dálce, jak na nás mává a něco křičí, zřejmě, abychom šli za ním. Stále více mi natíká do bot. Vzhledem k tomu, že stejně budeme za chvíli brodit, zastavuji a přezouvám se do sandálek, abych zachránil boty. Ty přivazuji tkaničkami na bok batohu. Ledová voda mi při každém kroku sahá ke kotníkům. Než dorazím k místu plánovaného brodu, mám úplně červené nohy.....
Pokračování v přípravě....
Rusanova bouda

Vzácná místní květena

Pasoucí se sobi

Záliv Colesbukta

Vrak lodi v moři

Opuštěná osada duchů

Opuštěný vnitřek domu

Guláš starý téměř desetiletí

Jezírko Tenndammen
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama